Oficiální start pečlivě naplánované (cca padesátikilometrové) trasy byl jako tradičně v 9:00 u kostela svatého Martina. Tam se každý zapsal, zaplatil 50 korun, vyfasoval mapu a malou hliněnou medaili. Ještě před jízdou jsme se mohli občerstvit, vzít si trochu jídla a pití na cestu. Zatímco jsme pořád dokola ochutnávali povedené makové koláčky, poslouchali jsme úvodní proslov třech pořadatelů. Ti nás seznámili s drobnými změnami oproti minulým rokům a nadiktovali nám číslo na pomocné auto, které jelo pomalu za námi a lidé v něm byli připraveni kdykoli poskytnout účastníkům pomoc. Závěrem na nás s přáním slunečného dne čekal i jeden zajímavý norský citát,: "Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení," kterému jsme všichni chtě nechtě dali za pravdu.
A tak jsme vyjeli. Zpočátku byl trochu problém bez nehody prokličkovat mezi všemi přítomnými cyklisty, ale první zastávka s ochutnávkou vína a slivovice byla naštěstí jen kousek od startu. Každý se tam zdržel, jak dlouho chtěl, díky čemuž se dav mírně rozptýlil a všichni už mohli pohodlně pokračovat svým tempem.
Pohoda ovšem netrvala dlouho - po krátké chvíli se spustil déšť. I přes to, že jsme trochu zmokli a téměř neviděli na cestu, možnost vrátit se zpět nepřipadala v úvahu. Ti, kteří si doma vzali nepromokavou bundu nebo alespoň pláštěnku, zkrátka udělali dobře.
První polovina trasy byla vskutku namáhavá, zato pro nás bylo připraveno mnoho zajímavých stanovišť - například zámek Kratochvíle s přilehlou hospůdkou, ve které jsme déšť přečkali nad hrnkem teplého čaje. Na cestě jsme také mnohokrát ochutnali jablečný štrůdl či mošt.
Z jednoho stánku pak někteří přinesli i psí granule, na nichž si pochutnali nejen pávi ze zámecké zahrady, ale dokonce i někteří z účastníků tohoto cyklovýletu.
"Mile mě překvapilo, že jsem si v průběhu cesty vybavovala, jak jsme tudy před třemi lety jeli. I tak jsem ale ráda za předem vytištěné mapy, bez kterých bychom tu asi zabloudili," pochvalovala si máma, když jsme dospěli do poloviny výletu.
Díky menší zkratce jsme se jako většina cyklistů vyhnuli velkému převýšení v jednom úseku a ze Lhenic do Netolic jsme pak takových osm kilometrů jeli volně z kopce. V půl druhé jsme vydatně poobědvali v restauraci "U Hulešů". Mezitím konečně vykouklo sluníčko a znatelně se oteplilo a my jsme pak spokojení pokračovali dál. Měli jsme ještě chvíli na oddych a vytrávení, po půl hodině však cesta začínala opět pomalu stoupat.
"Před kopcem je třeba pořádně se rozjet, udržet tempo a hlavně se nezastavit," poradil mi na požádání jeden z mých dvou dobrých kamarádů, které bych oba zařadila mezi velmi zdatné cyklisty.
Druhá polovina trasy nám ubíhala podstatně rychleji. Možná také proto, že jsme už dávno minuli poslední občerstvovací zastávku. Cílovou rovinkou jsme projeli v 17:45 a čekalo na nás jen liduprázdné náměstíčko v Chelčicích. Unavení jsme opět naložili kola na auto a shodli jsme se, že by to byla velká škoda, kdybychom kvůli malému dopolednímu dešti přišli o tak nádherný výlet. Rozloučili jsme se s kamarády a všichni jsme se vraceli domů s vědomím, že jsme pro sebe zase něco udělali a možná i přibrali nějakou tu svalovou hmotu. Jestli se sportu nebojíte, srdečně Vás zvu příští jaro na čtrnáctý ročník těchto slavností.