Slavnosti květů

Již třináctým rokem uspořádal Chelčicko-Lhenický region ve spolupráci s Unií ovocnářů jižních a západních Čech a dalšími sdruženími tuto zajímavou sportovní akci. Zúčastnit se mohl každý, kdo vlastní cyklistické kolo a jeden den volného času. Všichni členové naší rodiny i kamarádi tyto dvě podmínky splňovali, a tak už rozhodnutí vyjet ohrožovala jen nepěkná předpověď počasí. Kvůli tomu jsme jarní slavnosti už dvakrát promeškali, což nás dnes, 2. května, donutilo naše obavy překonat. Teple jsme se oblékli, připevnili kola na střechu auta a krátce po osmé hodině ráno jsme vyrazili do Chelčic.  

Oficiální start pečlivě naplánované (cca padesátikilometrové) trasy byl jako tradičně v 9:00 u kostela svatého Martina. Tam se každý zapsal, zaplatil 50 korun, vyfasoval mapu a malou hliněnou medaili. Ještě před jízdou jsme se mohli občerstvit, vzít si trochu jídla a pití na cestu. Zatímco jsme pořád dokola ochutnávali povedené makové koláčky, poslouchali jsme úvodní proslov třech pořadatelů. Ti nás seznámili s drobnými změnami oproti minulým rokům a nadiktovali nám číslo na pomocné auto, které jelo pomalu za námi a lidé v něm byli připraveni kdykoli poskytnout účastníkům pomoc. Závěrem na nás s přáním slunečného dne čekal i jeden zajímavý norský citát,: "Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení," kterému jsme všichni chtě nechtě dali za pravdu.

A tak jsme vyjeli. Zpočátku byl trochu problém bez nehody prokličkovat mezi všemi přítomnými cyklisty, ale první zastávka s ochutnávkou vína a slivovice byla naštěstí jen kousek od startu. Každý se tam zdržel, jak dlouho chtěl, díky čemuž se dav mírně rozptýlil a všichni už mohli pohodlně pokračovat svým tempem.

Pohoda ovšem netrvala dlouho - po krátké chvíli se spustil déšť. I přes to, že jsme trochu zmokli a téměř neviděli na cestu, možnost vrátit se zpět nepřipadala v úvahu. Ti, kteří si doma vzali nepromokavou bundu nebo alespoň pláštěnku, zkrátka udělali dobře.

První polovina trasy byla vskutku namáhavá, zato pro nás bylo připraveno mnoho zajímavých stanovišť - například zámek Kratochvíle s přilehlou hospůdkou, ve které jsme déšť přečkali nad hrnkem teplého čaje. Na cestě jsme také mnohokrát ochutnali jablečný štrůdl či mošt.
Z jednoho stánku pak někteří přinesli i psí granule, na nichž si pochutnali nejen pávi ze zámecké zahrady, ale dokonce i někteří z účastníků tohoto cyklovýletu.

Celá trasa byla značená žlutými cedulemi s kolem a znakem jablka. Ty však byly lehko přehlédnutelné a na některých rozcestích chyběly.
"Mile mě překvapilo, že jsem si v průběhu cesty vybavovala, jak jsme tudy před třemi lety jeli. I tak jsem ale ráda za předem vytištěné mapy, bez kterých bychom tu asi zabloudili," pochvalovala si máma, když jsme dospěli do poloviny výletu.

Díky menší zkratce jsme se jako většina cyklistů vyhnuli velkému převýšení v jednom úseku a ze Lhenic do Netolic jsme pak takových osm kilometrů jeli volně z kopce. V půl druhé jsme vydatně poobědvali v restauraci "U Hulešů". Mezitím konečně vykouklo sluníčko a znatelně se oteplilo a my jsme pak spokojení pokračovali dál. Měli jsme ještě chvíli na oddych a vytrávení, po půl hodině však cesta začínala opět pomalu stoupat.
"Před kopcem je třeba pořádně se rozjet, udržet tempo a hlavně se nezastavit," poradil mi na požádání jeden z mých dvou dobrých kamarádů, které bych oba zařadila mezi velmi zdatné cyklisty.

Druhá polovina trasy nám ubíhala podstatně rychleji. Možná také proto, že jsme už dávno minuli poslední občerstvovací zastávku. Cílovou rovinkou jsme projeli v 17:45 a čekalo na nás jen liduprázdné náměstíčko v Chelčicích. Unavení jsme opět naložili kola na auto a shodli jsme se, že by to byla velká škoda, kdybychom kvůli malému dopolednímu dešti přišli o tak nádherný výlet. Rozloučili jsme se s kamarády a všichni jsme se vraceli domů s vědomím, že jsme pro sebe zase něco udělali a možná i přibrali nějakou tu svalovou hmotu. Jestli se sportu nebojíte, srdečně Vás zvu příští jaro na čtrnáctý ročník těchto slavností.

Jak se dělá kniha?

Tuto otázku si pravděpodobně položí každý nezkušený pisálek, který někde v daleké budoucnosti vidí své jméno na obalu světového bestseleru. Já samozřejmě nepopírám, že moje představa vypadá poněkud podobně, a tak bych se s Vámi velmi ráda podělila o zážitky ze stejnojmenné přednášky Ivo Stehlíka, pořádané naší knihovnou.

Když jsem v úterý 24. března tohoto roku přišla do besídkové haly městské knihovny v Písku,  pocítila jsem nutkání nechápavě zakroutit hlavou. V bezmála deseti řadách připravených židlí pro obecenstvo sedělo sotva pět lidí. A to měla přednáška začít během pár minut! Jako šestý člověk jsem si tedy odložila věci na první volné místo. Teprve pak se moje pozornost obrátila na staršího pána, usazeného v pohodlném křesle v čele místnosti. Jen rychle se na mě podíval a pak zaujatě pokračoval v řeči s jednou ženou ze třetí řady. Mně jejich téma moc zajímavé nepřišlo, tak jsem pokračovala ve zkoumání okolního prostředí. Snažila jsem předpovědět, jak to bude celé probíhat, což mi přineslo menší zklamání hned na začátku. Počítač i projektor byl vypnutý a jen na malém dřevěném stolku leželo pár knížek. Trochu se za to stydím, ale jak jsem ze školy zvyklá na barevné prezentace v Powerpointu, při obyčejném poslouchání jen málokdy dokážu udržet pozornost. Z toho důvodu jsem si přesedla o pár řad blíže a netrpělivě jsem čekala, až se něco začne dít.

V sedmnáct hodin a dvě minuty byl počet posluchačů již dvakrát větší a knihovnice pobídla Ivo Stehlíka, aby začal. Ten se vestoje mile představil a opět si sedl do křesla. Po krátkém úvodu vzal do ruky svou první knížku "Dřevorubecké pohádky" a pustil se do napínavého vyprávění o jejím zrodu. Já jsem stačila jen s úžasem poslouchat.

Asi před dvaceti lety pan Stehlík pracoval v šumavských lesích jako dřevorubec. Po večerech měl vždy volný čas a tak roku 1996 začal psát příběhy o tom, co ho v lese napadlo. Pohádky pak čítával svým potomkům, kteří je s oblibou poslouchali. Když si jednoho dne uvědomil, že už toho napsal docela dost, rozhodl se své příběhy vydat. Měl však jasnou představu o tom, jak by měla kniha vypadat a kdo by ji měl ilustrovat, a nechtěl tedy svěřovat své dílo do rukou cizích lidí z nakladatelství. Půjčil si od přátel nějaké peníze do začátku, a když bylo vše i s obrázky připraveno, nechal si knihu na vlastní náklady vytisknout. To nebylo ani levné, ani bez komplikací. Jen málo tiskáren nabízelo i kvalitní vazby, takže musel výtisky zasílat až do Prahy. Tam se však tisíc výtisků ztratilo a bylo nutné je vyrobit znovu. Nakonec se naštěstí podařilo k němu domů zdárně dopravit několik beden nově vytištěných Dřevorubeckých pohádek.

"Tak jsem se stal spisovatelem a nakladatelem," zazněla sebejistá věta. "Vše, co jsem k tomu potřeboval, byl počítač, peníze a nemalý úložný prostor."

Za chvíli se však ukázalo, že jeho cesta ještě zdaleka nebyla u konce. Všechny ty nové knihy se musely nějak dostat z jeho sklepa do rukou čtenářů. K tomu byl zapotřebí schopný a spolehlivý distributor, kterého Ivo nesehnal. Každý den si tedy brával tašku se svými pohádkami, nasedal a vysedal z autobusů a nabízel knihy knihkupectvím po České republice. Bez auta to vskutku nebyl snadný úkol, často nocoval i ve stanu pod širákem. Po nějakém čase se mu podařilo většinu výtisků rozprodat a mohl se těšit pohledem na své Dřevorubecké pohádky za skleněnými výlohami mnoha obchodů.

Spisovatel, nakladatel a distributor Ivo Stehlík později začal vydávat a rozvážet knihy i jiným spisovatelům. Založil úspěšné rodinné nakladatelství "Stehlík" a autorsky se podílel na mnoha dalších knihách, jako třeba "Stromy k nám hovoří", o které nám na devadesátiminutové přednášce také velmi poutavě povyprávěl. Domů jsem pak díky němu odcházela spokojená a inspirovaná. Hlavou se mi honila myšlenka, že pokud by se mi někdy opravdu podařilo nějakou knihu napsat, bez váhání bych ji svěřila právě do rukou tohoto schopného muže.