Tuto otázku si pravděpodobně položí každý nezkušený pisálek, který někde v daleké budoucnosti vidí své jméno na obalu světového bestseleru. Já samozřejmě nepopírám, že moje představa vypadá poněkud podobně, a tak bych se s Vámi velmi ráda podělila o zážitky ze stejnojmenné přednášky Ivo Stehlíka, pořádané naší knihovnou.
Když jsem v úterý 24. března tohoto roku přišla do besídkové haly městské knihovny v Písku, pocítila jsem nutkání nechápavě zakroutit hlavou. V bezmála deseti řadách připravených židlí pro obecenstvo sedělo sotva pět lidí. A to měla přednáška začít během pár minut! Jako šestý člověk jsem si tedy odložila věci na první volné místo. Teprve pak se moje pozornost obrátila na staršího pána, usazeného v pohodlném křesle v čele místnosti. Jen rychle se na mě podíval a pak zaujatě pokračoval v řeči s jednou ženou ze třetí řady. Mně jejich téma moc zajímavé nepřišlo, tak jsem pokračovala ve zkoumání okolního prostředí. Snažila jsem předpovědět, jak to bude celé probíhat, což mi přineslo menší zklamání hned na začátku. Počítač i projektor byl vypnutý a jen na malém dřevěném stolku leželo pár knížek. Trochu se za to stydím, ale jak jsem ze školy zvyklá na barevné prezentace v Powerpointu, při obyčejném poslouchání jen málokdy dokážu udržet pozornost. Z toho důvodu jsem si přesedla o pár řad blíže a netrpělivě jsem čekala, až se něco začne dít.
V sedmnáct hodin a dvě minuty byl počet posluchačů již dvakrát větší a knihovnice pobídla Ivo Stehlíka, aby začal. Ten se vestoje mile představil a opět si sedl do křesla. Po krátkém úvodu vzal do ruky svou první knížku "Dřevorubecké pohádky" a pustil se do napínavého vyprávění o jejím zrodu. Já jsem stačila jen s úžasem poslouchat.
Asi před dvaceti lety pan Stehlík pracoval v šumavských lesích jako dřevorubec. Po večerech měl vždy volný čas a tak roku 1996 začal psát příběhy o tom, co ho v lese napadlo. Pohádky pak čítával svým potomkům, kteří je s oblibou poslouchali. Když si jednoho dne uvědomil, že už toho napsal docela dost, rozhodl se své příběhy vydat. Měl však jasnou představu o tom, jak by měla kniha vypadat a kdo by ji měl ilustrovat, a nechtěl tedy svěřovat své dílo do rukou cizích lidí z nakladatelství. Půjčil si od přátel nějaké peníze do začátku, a když bylo vše i s obrázky připraveno, nechal si knihu na vlastní náklady vytisknout. To nebylo ani levné, ani bez komplikací. Jen málo tiskáren nabízelo i kvalitní vazby, takže musel výtisky zasílat až do Prahy. Tam se však tisíc výtisků ztratilo a bylo nutné je vyrobit znovu. Nakonec se naštěstí podařilo k němu domů zdárně dopravit několik beden nově vytištěných Dřevorubeckých pohádek.
"Tak jsem se stal spisovatelem a nakladatelem," zazněla sebejistá věta. "Vše, co jsem k tomu potřeboval, byl počítač, peníze a nemalý úložný prostor."
Za chvíli se však ukázalo, že jeho cesta ještě zdaleka nebyla u konce. Všechny ty nové knihy se musely nějak dostat z jeho sklepa do rukou čtenářů. K tomu byl zapotřebí schopný a spolehlivý distributor, kterého Ivo nesehnal. Každý den si tedy brával tašku se svými pohádkami, nasedal a vysedal z autobusů a nabízel knihy knihkupectvím po České republice. Bez auta to vskutku nebyl snadný úkol, často nocoval i ve stanu pod širákem. Po nějakém čase se mu podařilo většinu výtisků rozprodat a mohl se těšit pohledem na své Dřevorubecké pohádky za skleněnými výlohami mnoha obchodů.
Spisovatel, nakladatel a distributor Ivo Stehlík později začal vydávat a rozvážet knihy i jiným spisovatelům. Založil úspěšné rodinné nakladatelství "Stehlík" a autorsky se podílel na mnoha dalších knihách, jako třeba "Stromy k nám hovoří", o které nám na devadesátiminutové přednášce také velmi poutavě povyprávěl. Domů jsem pak díky němu odcházela spokojená a inspirovaná. Hlavou se mi honila myšlenka, že pokud by se mi někdy opravdu podařilo nějakou knihu napsat, bez váhání bych ji svěřila právě do rukou tohoto schopného muže.
Žádné komentáře:
Okomentovat